Ego v pyžamu.

Jak si pro sebe vyžádat důstojné a lidské zacházení když nám není dobře na psychiatrii? Někteří z nás se dostávají několikrát do roka na psychiatrii. Trochu vynucené zpomaleni. Ale co všímáme si najednou toho co se při hospitalizaci opakuje. Když si balíme tašku do nemocnice jsme plné odhodlání. Když nebudeme něčemu rozumět zeptáme se. Chceme aby s námi bylo partnersky zacházeno nechceme být bezmocný. Co se však na nemocničním lůžku po týdnu opakovaně děje? Najednou sami sebe slyšíme jak na pokyn tady máte prášeček velmi submisivně odpovídáme: Dekuji Vám sestřičko za medicinku. A tohle přece nechceme aby na nás někdo používal zdrobněliny a ani nechceme ve zdrobělinách odpovídat. Na poznámku sestry nemám na starosti jenom Vás. Nejsme vůbec ničeho schopni snad jen na hlasité polknutí. Potom máme v hlavě úkol hlávně nikoho nezatěžovat. Někdy se nám chovají jako rodič a dítě.

Když něčemu nerozumíme nebojme se zeptat na rizika. A také jestli bolest jakou máme je nutná a zda není možné od ní ulevit. Nehrajme si na tvrďáky kteří to zvládnou  i když to není úplně potřeba. Když nám lékař opakovaně neodpoví na to co jsme potřebovali vědět a skterým jsme měli opakovaně pocit že jej zdržujeme není nutné u něho zůstávat a lékaře měnit.                                                          (grala)